Život jako takový v ústavu

04.11.2020


Myslím si, že život v ústavu je pro lidi bez mentálního postižení více frustrující než pro ty, kteří mentální postižení bohužel mají. Člověk si život tam daleko více uvědomuje a vnímá ho.
Mám pocit, že lidi, kteří nejsou mentálně postižení, v ústavu zaostávají. Ti, kteří mají potenciál, že se dostanou do samostatného života, tam jsou přehlížení, pokud tam zrovna není někdo,
kdo uvažuje srdcem a dokáže se vcítit do situace konkrétního člověka. Někdo, kdo všechno vysvětlí a povede ho k samostatnému životu.

Ústavní režim neumožňuje, aby někdo poradil, jak postupovat dál, protože uživatelů ústavu je hodně a pracovníků je málo. Proto bývá poskytnuta jenom základní péče, takže se člověk musí spolehnout hlavně sám na sebe, a to i v situaci, kdy neví, co dělat dál. Takže není žádná možnost rady a rozvoje ve chvíli, kdy by to člověk potřeboval nejvíce.
Já jsem to pociťovala skoro pořád. Kdybych neměla pár lidí, kteří mi ukážou cestu, tak bych v tom ústavu byla dodnes. Samozřejmě mám mámu, ale jak to už bývá, tak nás rodiče chtějí mít doma a opečovávat. Nakonec mi ten ústavní život pomohl se osamostatnit a teď už se konečně dostávám k vyprávění o životě v ústavu.

Život v ústavu pro mě byl velmi monotónní. Především o víkendech, když jsem nechodila do školy ani na kroužky. Víkend byl velmi striktně rozdělený podle časů, ve kterých se jedlo. V 9:00 byla většinou snídaně. V 11:30 byl obvykle oběd. V 15:00 byla svačina. A v 17:00 byla večeře. Říkali jsme tomu výkrmna a asi chápete proč. Já jsem většinou ani nesnídala, protože již dvě hodiny na to měl být oběd. Bylo na tom hezké vidět, jak obyvatelé Rodinky a ústavu vždy vše snědí, protože jsou takhle zvyklí. Jelikož nemají rodiny, ve kterých by viděli různé návyky, zvykli si na ústavní režim a to jídlo vyžadovali. Takže i když chtěly vychovatelky omezit jídlo, tak říkali že mají hlad. A pak se šli všichni dívat na televizi a hráli si s kostkami, nebo podle toho, jestli bylo hezky nebo ošklivo. Pokud bylo hezky, tak se šlo na zahradu.

Dvakrát třikrát do roka nás vzali na tábor nebo někam na nějakou akci. Ale stávalo se mi, že mě už nikam nechtěli brát. Moje vychovatelka se jmenovala Maruška, měla mě na starost spoustu let, protože všichni říkali, že se mnou je hodně práce. A ta se snažila mě na akce brát. Takže když jsme někam jeli, tak to bylo většinou tak, že byli vybraní určití klienti, podle toho, kolik bylo zrovna míst a taky podle náročnosti vzhledem k místu, kde se akce konala.

Byli jsme třeba na táboře v Poslově mlýnu. Tam jsme byli já, Maruška a naše Rodinka, tak byla nehorázná sranda. Například proto, že jsem si nemohla dojít na záchod, a vychovatelky si ze mě dělaly srandu, že jsem těhotná. Nebo se mi udělalo špatně a vzhledem k tomu, že už na to byly zvyklý, tak mi říkaly ''poblijonek''. A mám spoustu dalších historek, ale to bychom tu byli do rána - třeba mi vychovatelky dělaly tajenky na dveře, taky ze mě měly strašnou prdel a já z nich taky.

Jenomže jak to už chodí tak se naše Rodinka postupem času měnila k horšímu, takže to nebyla taková sranda, jak bývala. Jenom s tou vychovatelkou Maruškou. Ještě před tím tam byla jedna vychovatelka, která mi řekla, že u nás končí, a já si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Já jsem jí totiž řekla, jestli nechce počkat rok, protože už jsem věděla, že za rok už tam nebudu. Takže jsem z toho byla smutná, protože jsem věděla, jaký byl důvod jejího odchodu. Protože jsme měly ještě jednu vychovatelku Editku, o které jsem už psala v minulém příběhu, která šla učit na školu.

Po ní přišla vychovatelka, která uměla ruční práce. Když byl třeba po obědě čas, tak dělala kočky z ponožek a z polštářků. Mě to bavilo. Bavily jsme se normálně, ale po nějaké době jsme si přestaly rozumět, protože se o mě přestala zajímat, kvůli tomu, že jsem chtěla pořád něco dělat a bylo se mnou hodně práce. Spíš se věnovala dalším dvěma děvčatům, protože jí pomáhaly trhat vatelín.

Dokonce mi začala lhát do očí, když jsem zůstávala o víkendech v ústavu a měla službu ona. Jednou jsme seděli u televize a říkám:,, Já bych ráda něco upekla.'' Tak jsem našla recept a ptala se, jestli nemám něco koupit. A ona řekla, že ne, že všechno máme. Tak říkám dobře, asi má pravdu. Asi 14 dní na to jsem se ptala, co budeme o víkendu péct a ona mi řekla, že jestli jsem nakoupila. Já jsem se na ní tak podívala a říkám si v duchu "To je ale kráva". A nahlas jsem jí řekla, že jsem nenakoupila, protože mi řekla, že tu všechno je.

A na závěr ještě jednu pěknou historku. Petra a Markéta jsou na vozíku, ale měly zdravé ruce. O víkendech byly chvilku služby v jednom člověku. A v té době jsem ještě nepoužívala zvedák, tak mě dávali ručně na vozík, prostě všechny přesuny. Jednou se holky rozhodly, že Marušce s přesunem pomůžou, chytily mě za nohy a Maruška mě chytila za hořejšek a hodily mě na postel.

Taky mě holky jednou svlíknuly a vykoupaly. Byla to velká sranda. A pomalu všichni se na nás byly podívat, jak mě holky koupou, dávají do postele nebo převlékají.