Předsudky

Tento příběh bude o tom, jak někteří lidé neberou jakoukoliv odlišnost ostatních lidí, kteří mají nějaký zdravotní problém, jako je např. vozík, nebo když mají jakékoliv postižení. Mě se to nedávno stalo, když jsem šla s Bártem na koncert do Jazzdocku. Na Anděly jsme vyjížděli z metra, před námi byl jeden starší pán, který stál před výtahem a když se výtah otevřel, on tam nastoupil a my jsme nastupovali taky a ten pán říkal "Vystupte si!" a tak spolubydlící na to "No to tedy ne." Pak ten pán ukázal na mě, my jsme se tam snažili vmáčknout, ale on nás nepustil. Bárt mu řekl, ať nás pustí a on nechtěl, tak jsme se tam museli probojovat. Kdybych to neznala, tak bych z toho byla smutná, ale bohužel se to stává, protože starší lidi na nás nejsou zvyklí. Protože dřív jsme byli zavření v ústavu a nikam nás nepouštěli, tak ta starší generace nemá vůbec povědomí, že handicap není vůbec překážkou, že můžeme žít jako normální lidi bez handicapu, studovat, nebo prostě fungovat ve společnosti. Bohužel si to prostě většina lidí, mladí i starší, neuvědomuje. Ti, kteří nejsou našimi rodiči, nebo s námi nespolupracují, nebo prostě nemají o tom žádné povědomí, tak bohužel o nás se ani nemůžou dozvědět, nebo resp. můžou, ale ne do takové míry, jako by třeba potřebovali, nebo jak bychom chtěli. Ale nechci abyste nás litovali, nebo říkali, že jsme chudinky, jenom jsem chtěla poukázat na to, že se to stává i v dnešní době a myslím, že, se to bude stávat stále. Malá rada, když se setkáte s takovým chováním, tak si musíte říct, co jste všechno dokázali a on to neví. Nebo si můžete říct v duchu "Ty jsi ale blbec, kdybys věděl, co všechno jsem dokázala!" Nebo co všechno děláme. Třeba moje máma, jí vadí, když na mě lidí koukají a nadává. A já ji říkám, tak ať se podívají, třeba ještě vozíčkáře nikdy neviděli. Já vím, že to je blbý, ale musíte si z toho dělat srandu! Jinak bychom se z toho zbláznili, kdybychom měli řešit všechno a každého člověka, protože to je fakt individuální pohled na nás, jenom na to, co vidí zvenku. Ale třeba bych chtěla říct, že se to stává i na úřadě, nebo u lékaře, nebo prodavačky mluví spíš s našim doprovodem, než aby komunikovali s námi, protože mají předsudky. Vidí jenom vozík, že ten člověk špatně chodí, prostě já osobně si myslím, že by se o nás měli dozvědět víc. Protože když třeba řeknu, že jsem skočila padákem, tak reagují, co že? Jak ty jsi mohla skočit padákem, když jsi na vozíku? A já říkám, protože vozík není překážkou, můžeš dělat cokoliv, jenom se o to musíš zajímat, nebo prostě zkoušet nové věci.