Názory

Každý z nás má nějaký názor a ostatní s ním souhlasí, nebo nesouhlasí. Ale když nesouhlasíme s názorem jiných lidí, tak se někdy setkáte i s tím, že ten druhý člověk nám předhazuje něco, co se stalo v minulosti a celou situaci ještě víc vyhrotí.

Nemusí to být jenom v rodině, může to být například, že lidi na vozíčku jdou třeba na úřady, a tam klidně úředník řekne, že vám nemůže pomoct, že musíte sebou mít druhou osobu, jinak se s námi třeba ani nebude bavit. A už ho nezajímá, že máme stejní práva na život jako lidi bez postižení. Na úřadu tím komunikace končí.

V rodině se ale problémy nabalují a roztahují a říkají vám, já jsem tolerovala tohle nebo ono, a předhazují vám furt něco, nějakou osobu, nebo situaci.

Navíc když se člověk na vozíku ani nemůže pohnout, tak může jenom řvát, ale to se pak ještě přidá na intenzitě.

Tak nevím, jak to máte vy, ale já, když jsem doma, já už mám trvalý bydliště v Praze, tak budu říkat doma, tak rodině spíš píšu. Když jsem v Praze, neřeším, co se řeší doma, jenom v případě, když potřebuju něco okamžitě vyřešit. Poslední dobou, když přijedu domů, tak si týden nezapínám zvuk, ale jinak normálně funguji. To není, že bych se odstřihla od světa, od lidí, ale prostě si potřebuji ujasnit, jestli co dělám jsem v tom spokojená. I když jsme na vozíku, tak nikdo nemůže řídit náš život, jenom proto, že jsme na vozíku.

Tím jsem chtěla poukázat na to, že projevovat emoce u lidí na vozíku není tak jednoduché, ale nechci říkat, že u lidí bez postižení je to snazší. Samozřejmě, že to není, ale můžou k tomu dát reakci jako je prásknout s dveřmi, nebo něco rozbít, nebo prostě jenom tak odejít.