Komunikace

30.03.2021

Dneska jsem se rozhodla napsat, o tom, jak se žije s řečovou vadou v kombinaci s tělesným postižením. Člověk s řečovou vadou a v kombinaci s tělesným postižením to má složité v tom, že člověk, když třeba něco potřebuje vyřídit, nebo prostě komunikovat s cizími lidmi, tak buď musí psát smsky, nebo zkusí zavolat, ale tam je riziko, že vám ten člověk v telefonu nebude rozumět a zavěsí. Nebo bude mít u sebe druhého člověka, ale ten člověk musí být zvyklý na jeho řeč. Omlouvám se, že to napíšu takhle, ale lidi kolem nás se to prostě musí naučit naposlouchat. Ale my musíme být zase trpělivý, aby se to naučili, třeba já osobně když chci něco říct, ale ten člověk mi to vůbec nerozumí, tak to musím popsat tak, aby to pochopil. Například, třeba když chci říct nějaké jméno, tak řeknu nějaké slovo, které je podobné, na co to slovo začíná, nebo řeknu otevři skříň a ten člověk mi nerozumí, tak řeknu, kam si dáváš věci na sebe, prostě to popíšu tak, aby to pochopili. Ale když už nevím, jak to udělat, tak si zavolám spolubydlící, aby mu to zopakovali, nebo ukázali. A když už jsem vyčerpaná, začnu brečet, a tam si uvědomím, že nemůžu ani vstát a udělat si to sama. 

A to úplně nesnáším a myslím, že spousta lidí s takovým problémem jako mám já se mnou úplně budou souhlasit. Je to, když za vámi někdo cizí přijde a má s vámi pracovat. A když mi ani neřekne, abych mu to zopakovala a dělá si to podle toho, jak si myslí, že by to mohlo být. A když za mnou přijde někdo úplně nový tak předcházím tomu abych začala brečet, nebo někoho volat, tak, že mu řeknu, než se mnou začne pracovat "Teďka mě budeš poslouchat a budeš to dělat tak, jak to řeknu a když mi nebudeš rozumět, tak se mě zeptáš ještě jednou, co jsem říkala!" Anebo používám techniku, že něco řeknu a zeptám se co jsem říkala a ten daný člověk mi to zopakuje a já vím, jestli mi rozuměl nebo ne. Musím říct, že takhle ta technika funguje ze všeho nejvíc. A když se to spolu naučíme, tak už mi nemusí opakovat, jenom se mě třeba zeptá, jestli rozuměl dobře a já mu řeknu jo nebo ne. A musím říct, že se i u toho zasměji, když mi opakují, co mi rozuměli. Jako příklad toho, že to je fakt někdy vtipný, je, když jsme s mojí dobrovolnicí, která se mnou píše tyto články, psaly příběh o Pavlínce, tak mi rozuměla, místo toho, že půjdu s Pavlínkou na její chatu, že půjdu Pavlínce na svatbu 😊. Ale nedělají to jenom cizí lidi, ale třeba moje máma, když mně nechce poslouchat, nebo mi prostě nerozumí, tak mi řekne "Hmm" a já jíž poznám, že mi nerozuměla. Pak se zeptám, co jsem říkala a ona řekne "Nevím". Prostě dělá to spousta lidí. A takhle to možná vypadá i u vás doma.