Já a Marie

16.11.2020

Tento příběh bude o tom, jak jsem s Marií žila a co jsme spolu všechno prožili. Marie byla v ústavu moje vychovatelka. Také byla mojí klíčovou vychovatelkou, což znamená, že měla na starost plánování mého vzdělávání, volného času a řešení případných problémů a tak dál. Marie nás nebrala pouze jako klienty, ale jako její vlastní děti. A taky to tak podle toho vypadalo. Brala nás takový, jaký jsme. Dokázala se vcítit do nás a do našich problémů, se kterými vždy pomohla za každé situace. Byla prostě taková naše máma. Dělala vše pro to, aby nás připravila do života a ukázala nám, jak věci řešit sami. Samozřejmě jsem s většinou, co mi Marie řekla, souhlasila. Že jsme s Marií jako jedna ruka, jako jedno tělo, se ukázalo, když jsme jeli na výlet do lázní Libverda. Zájezd pořádalo jedno z oddělení libereckého Jedličkova ústavu, na kterém jsou převážně klienti s těžším mentálním a tělesným postižením. Jelikož v autobuse bylo několik volných míst, tak několik z nás šťastlivců z jiného oddělení vzali s sebou. Celý zájezd měla na starosti vedoucí zmíněného oddělení. Jak všichni víme, většinou jsou v lázních pořádané diskotéky a zábavy. Na jedné z nich se konal koncert, bohužel nás naše vedoucí chtěla poslat už v deset večer spát, nebo to bylo už v devět? To nás přirozeně naštvalo, byli jsme dobrá parta a chtěli jsme se bavit, a tak jsme jí řekli, že na barák nejdeme! Řekla, že musíme, jelikož jsou brzy ráno procedury. My jsme bojovali a řekli, že nejdeme, chtěli jsme se prostě bavit a hotovo. Slíbili jsme, že ráno na procedury určitě vstaneme. No a pak to začalo. Už si přesně nepamatuji, kolik bylo hodin, jestli jedenáct, dvanáct večer a jelikož jsme byli ovínění, tak jsme se pak cestou domů smáli a Ivanka s Maruškou my říkaly, že se nesmím smát, nebo z toho bude moc veliký bordel. Jak to asi dopadlo? Holky my držely ruku na puse, protože já bych se jinak smála a lidi by si na nás chodili stěžovat a všichni bychom dostali vynadáno. Byl by to veliký průser, protože už jsme měli tou dobou být dvě hodiny na baráku, a hlavně jsem netušila, co uděláme ráno. Vstali jsme pro jistotu ještě dříve než všichni ostatní, abychom dokázali naší vedoucí, že jsme na ranní procedury skvěle připraveni. Dokonce jsme dostali pochvalu. Můžu vám říct, že tahle historka byla nejlepší, co se nám s Marií povedlo. Dokonce i teď, když už nejsem v Liberci, tudíž si s Marií už jenom voláme, rády vzpomínáme na naše lázeňské dobrodružství, ale vlastně i na cokoli jiného, co jsme spolu prožily.