Jmenuji se Kristýna Kolenčíková. Narodila jsem se 28. listopadu 1994.
Tohle je článek o mně. Narodila jsem se předčasně v 7. měsíci těhotenství. Po porodu mě převezli do Mostu. Teprve až po nějaké době za mnou mohli přijít rodiče. Po dvou měsících jsem šla domů. Lékaři říkali, že jsem jenom opožděná a že to všechno doženu. Doma se mnou cvičila máma Vojtovu metodu. Ve dvou letech jsme začali jezdit do lázní Teplice v Čechách. V této době mi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu se spastickou quadruparézou. Po vyšetření psychologem bylo mámě řečeno, že mě má dát do ústavu, že budu mít svůj svět a nic nebudu chápat. Doma jsme měli králíčka, kterého pojmenovali Dydyna, abych se vůbec naučila mluvit, a moje první slovo bylo "dydy". Chodili se mnou na logopedii, abych se naučila, jak mám vůbec vyslovovat a komunikovat. Ve třech letech jsem nastoupila do školky. Byla to klasická mateřská škola, kde byla jedna třída nakombinována dětmi jak s tělesným nebo s kombinovaným postižením, tak i zdravé děti. Ředitelka školky se nám v sedmi letech spojila s poradenským a vzdělávacím centrem pro děti s tělesným postižením se sídlem v Liberci, ze kterého mě pak navštívili v Děčíně. Díky nim mi bylo umožněno navštěvovat školu v Liberci s jednoročním odkladem.
Na základní školu jsem nastoupila do libereckého Jedličkova ústavu, tam jsem byla čtrnáct let a vystudovala jsem tam první dvě střední školy. Chtěla jsem se ale posunout dál, takže jsem se poslední rok připravovala na příjmačky na další studium v pražském Jedličkově ústavu, kde jsem studovala obor sociální činnost. Na maturitě pořád pracuji.
V Praze jsem začala bydlet na intru, který mi dal větší možnosti, mohla jsem si začít zajišťovat asistenci a trávit svůj volný čas tak, jak se mi chtělo. Například si jít nakoupit, někam se podívat, a zároveň mi umožnili vyzkoušet adrenalinové sporty, jako je skok z letadla, paragliding, lyžování a sjíždění Vltavy.
Po škole jsem měla tři možnosti - vrátit se do Liberce, zůstat s mámou, nebo zůstat v Praze. Já jsem ale chtěla žít samostatný život. Zůstat v Praze se mi povedlo díky pomoci některých lidí z intru a z tranzitního programu. Hlavní bylo ale to, že jsem si šla za svým cílem a nevzdala to.
Tranzitní program mi pomohl dostat se do spolubydlení. Moje představy o svobodném životě se naplnily. Jestli vás tento medailonek zaujal, tak neváhejte a sledujte moje stránky. Víc si o mně přečtěte v mých jednotlivých článcích.
Tenhle článek píšu, vzhledem k tomu, že se mě lidi ptají, kde jsem se naučila vařit, respektive kde jsem se naučila recepty. Za prvé jsem chodila na praktickou školu, ale už tam jsem uměla vařit, protože jak víte, tak nemůžu manipulovat rukama ani nohama, takže jsem se musela všechno naučit odkoukáváním, a hlavně i ochutnáváním. Takže jsem to...
Na začátek otázka: Znáte dobrovolnický program? Tak jestli ne, tak já se vám pokusím vysvětlit co to je a v čem spočívá.
Rozhodla jsem se Vám napsat co teď mám v plánu a jak to dopadlo s maturitou. Jak už někteří víte, tak maturita nedopadla, ale jedeme dál. Zjišťovala jsem, jak to je, když chci opakovat ročník, takže jsem psala do bývalé školy, jak to chodí. Napsali mi, že bohužel už u nich nemohu opakovat, protože mám řádně ukončen ročník. Ale napsali...
Dneska si dáme lekci vaření, protože jsem vám chtěla ukázat, jak vařím já. Teďka vám popíšu můj jídelníček, i když sním poměrně všechno, tak nikdy nejím to stejné, nebo když už jo, tak se to snažím nějak obměňovat, což se netýká obědu, protože ten se snažím uvařit tak, aby mi to vydrželo nejméně na dva dny.