Vítejte na mých stránkách, kde bude úplně všechno o mém životě a žití s asistenty.

Jmenuji se Kristýna Kolenčíková. Narodila jsem se 28. listopadu 1994.

Tohle je článek o mně. Narodila jsem se předčasně v 7. měsíci těhotenství. Po porodu mě převezli do Mostu. Teprve až po nějaké době za mnou mohli přijít rodiče. Po dvou měsících jsem šla domů. Lékaři říkali, že jsem jenom opožděná a že to všechno doženu. Doma se mnou cvičila máma Vojtovu metodu. Ve dvou letech jsme začali jezdit do lázní Teplice v Čechách. V této době mi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu se spastickou quadruparézou. Po vyšetření psychologem bylo mámě řečeno, že mě má dát do ústavu, že budu mít svůj svět a nic nebudu chápat. Doma jsme měli králíčka, kterého pojmenovali Dydyna, abych se vůbec naučila mluvit, a moje první slovo bylo "dydy". Chodili se mnou na logopedii, abych se naučila, jak mám vůbec vyslovovat a komunikovat. Ve třech letech jsem nastoupila do školky. Byla to klasická mateřská škola, kde byla jedna třída nakombinována dětmi jak s tělesným nebo s kombinovaným postižením, tak i zdravé děti. Ředitelka školky se nám v sedmi letech spojila s poradenským a vzdělávacím centrem pro děti s tělesným postižením se sídlem v Liberci, ze kterého mě pak navštívili v Děčíně. Díky nim mi bylo umožněno navštěvovat školu v Liberci s jednoročním odkladem.

Na základní školu jsem nastoupila do libereckého Jedličkova ústavu, tam jsem byla čtrnáct let a vystudovala jsem tam první dvě střední školy. Chtěla jsem se ale posunout dál, takže jsem se poslední rok připravovala na příjmačky na další studium v pražském Jedličkově ústavu, kde jsem studovala obor sociální činnost. Na maturitě pořád pracuji.

V Praze jsem začala bydlet na intru, který mi dal větší možnosti, mohla jsem si začít zajišťovat asistenci a trávit svůj volný čas tak, jak se mi chtělo. Například si jít nakoupit, někam se podívat, a zároveň mi umožnili vyzkoušet adrenalinové sporty, jako je skok z letadla, paragliding, lyžování a sjíždění Vltavy.

Po škole jsem měla tři možnosti - vrátit se do Liberce, zůstat s mámou, nebo zůstat v Praze. Já jsem ale chtěla žít samostatný život. Zůstat v Praze se mi povedlo díky pomoci některých lidí z intru a z tranzitního programu. Hlavní bylo ale to, že jsem si šla za svým cílem a nevzdala to.

Tranzitní program mi pomohl dostat se do spolubydlení. Moje představy o svobodném životě se naplnily. Jestli vás tento medailonek zaujal, tak neváhejte a sledujte moje stránky. Víc si o mně přečtěte v mých jednotlivých článcích. 


Vlak

19.05.2022

Navazuji na článek Metro, dnes budeme cestovat vlakem a popíšu vám, jak to chodí, když vozíčkáři cestují vlakem. To taky není žádný med, protože když chcete cestovat vlakem, tak to není tak, že přijedete na nádraží, koupíte si lístek a jedete, tak to opravdu nechodí.

Dneska budu reagovat na to, jaké je těžké s někým komunikovat jenom přes sociální sítě, když toho člověka znáte několik let, normálně spolu chodíte do školy několik let a pak se odstěhujete do Prahy a každý říkal počkejte, vás ta Praha změní. A já jsem tomu nevěřila, když to říkali a teď už mám jiný názor, jako všichni ostatní.

Stigmatizace

08.04.2022

Dneska bych chtěla poukázat na to, jak může být těžké se dostat k dopisu.

Středeční den začal tak, že jsem jela venku na konzultaci, normálně jsem se oblékla, připravila jsem se na cestu a s tím, že jsem věděla, že neteče voda, a nevěděla jsem do kdy nepoteče, tak jsem sbalila velkou tašku, abychom v ní přinesly barely s vodou. My máme před barákem cisternu s vodou, ale tím, jak jsme ve více lidech...