Vítejte na mých stránkách, kde bude úplně všechno o mém životě a žití s asistenty.

Jmenuji se Kristýna Kolenčíková. Narodila jsem se 28. listopadu 1994.

Tohle je článek o mně. Narodila jsem se předčasně v 7. měsíci těhotenství. Po porodu mě převezli do Mostu. Teprve až po nějaké době za mnou mohli přijít rodiče. Po dvou měsících jsem šla domů. Lékaři říkali, že jsem jenom opožděná a že to všechno doženu. Doma se mnou cvičila máma Vojtovu metodu. Ve dvou letech jsme začali jezdit do lázní Teplice v Čechách. V této době mi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu se spastickou quadruparézou. Po vyšetření psychologem bylo mámě řečeno, že mě má dát do ústavu, že budu mít svůj svět a nic nebudu chápat. Doma jsme měli králíčka, kterého pojmenovali Dydyna, abych se vůbec naučila mluvit, a moje první slovo bylo "dydy". Chodili se mnou na logopedii, abych se naučila, jak mám vůbec vyslovovat a komunikovat. Ve třech letech jsem nastoupila do školky. Byla to klasická mateřská škola, kde byla jedna třída nakombinována dětmi jak s tělesným nebo s kombinovaným postižením, tak i zdravé děti. Ředitelka školky se nám v sedmi letech spojila s poradenským a vzdělávacím centrem pro děti s tělesným postižením se sídlem v Liberci, ze kterého mě pak navštívili v Děčíně. Díky nim mi bylo umožněno navštěvovat školu v Liberci s jednoročním odkladem.

Na základní školu jsem nastoupila do libereckého Jedličkova ústavu, tam jsem byla čtrnáct let a vystudovala jsem tam první dvě střední školy. Chtěla jsem se ale posunout dál, takže jsem se poslední rok připravovala na příjmačky na další studium v pražském Jedličkově ústavu, kde jsem studovala obor sociální činnost. Na maturitě pořád pracuji.

V Praze jsem začala bydlet na intru, který mi dal větší možnosti, mohla jsem si začít zajišťovat asistenci a trávit svůj volný čas tak, jak se mi chtělo. Například si jít nakoupit, někam se podívat, a zároveň mi umožnili vyzkoušet adrenalinové sporty, jako je skok z letadla, paragliding, lyžování a sjíždění Vltavy.

Po škole jsem měla tři možnosti - vrátit se do Liberce, zůstat s mámou, nebo zůstat v Praze. Já jsem ale chtěla žít samostatný život. Zůstat v Praze se mi povedlo díky pomoci některých lidí z intru a z tranzitního programu. Hlavní bylo ale to, že jsem si šla za svým cílem a nevzdala to.

Tranzitní program mi pomohl dostat se do spolubydlení. Moje představy o svobodném životě se naplnily. Jestli vás tento medailonek zaujal, tak neváhejte a sledujte moje stránky. Víc si o mně přečtěte v mých jednotlivých článcích. 


Co dělat, když jste většinu času v posteli. Nejdřív jsem asi tři týdny řešila, kdo mi půjčí vozík. Půjčovnu jsem našla, ale poslouchejte, co se mi stalo. Když jsem si ho půjčila, tak jsem netušila, že tam je špatný kabel, takže jsem s ním pár dní jezdila ven.

Dneska vám budu vyprávět o tom, co se mi stalo 20.10.2022. Byl to úplně normální den, šla jsem ráno do divadla, kde nacvičujeme představení. Všechno probíhalo standardně až na to, že když jsem chtěla jet domů, tak mě přestal fungovat vozík. Vypínal se, blikal, pak chvilku jel, tak pět minut, tak jsme se nějak dostali na zastávku. S asistentem jsme...

Domněnka

29.09.2022

Znáte ten pocit, když něco prožijete, pak na to zapomenete a různými asociacemi, které vás navedou do té fáze, si to všechno připomenete. Když vás to navede, tak si uvědomíte, že to vážně dává smysl. Prostě to tak asi je.

O Písmákovi

02.09.2022

Nejdříve jsem články, které jsem napsala, dávala jenom na facebook, a na ty moje webové stránky https://www.kristyna-kolencikova.cz/. Chtěla jsem, aby se to rozšířilo i mimo sociální sítě, tak jsem se bavila s jedním dobrovolníkem o tom, že píšu a že bych to chtěla rozšířit tak mi říkal, nevím jestli to ještě existuje, ale existovala taková stránka...