Vítejte na mých stránkách, kde bude úplně všechno o mém životě a žití s asistenty.

Jmenuji se Kristýna Kolenčíková. Narodila jsem se 28. listopadu 1994.

Tohle je článek o mně. Narodila jsem se předčasně v 7. měsíci těhotenství. Po porodu mě převezli do Mostu. Teprve až po nějaké době za mnou mohli přijít rodiče. Po dvou měsících jsem šla domů. Lékaři říkali, že jsem jenom opožděná a že to všechno doženu. Doma se mnou cvičila máma Vojtovu metodu. Ve dvou letech jsme začali jezdit do lázní Teplice v Čechách. V této době mi diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu se spastickou quadruparézou. Po vyšetření psychologem bylo mámě řečeno, že mě má dát do ústavu, že budu mít svůj svět a nic nebudu chápat. Doma jsme měli králíčka, kterého pojmenovali Dydyna, abych se vůbec naučila mluvit, a moje první slovo bylo "dydy". Chodili se mnou na logopedii, abych se naučila, jak mám vůbec vyslovovat a komunikovat. Ve třech letech jsem nastoupila do školky. Byla to klasická mateřská škola, kde byla jedna třída nakombinována dětmi jak s tělesným nebo s kombinovaným postižením, tak i zdravé děti. Ředitelka školky se nám v sedmi letech spojila s poradenským a vzdělávacím centrem pro děti s tělesným postižením se sídlem v Liberci, ze kterého mě pak navštívili v Děčíně. Díky nim mi bylo umožněno navštěvovat školu v Liberci s jednoročním odkladem.

Na základní školu jsem nastoupila do libereckého Jedličkova ústavu, tam jsem byla čtrnáct let a vystudovala jsem tam první dvě střední školy. Chtěla jsem se ale posunout dál, takže jsem se poslední rok připravovala na příjmačky na další studium v pražském Jedličkově ústavu, kde jsem studovala obor sociální činnost. Na maturitě pořád pracuji.

V Praze jsem začala bydlet na intru, který mi dal větší možnosti, mohla jsem si začít zajišťovat asistenci a trávit svůj volný čas tak, jak se mi chtělo. Například si jít nakoupit, někam se podívat, a zároveň mi umožnili vyzkoušet adrenalinové sporty, jako je skok z letadla, paragliding, lyžování a sjíždění Vltavy.

Po škole jsem měla tři možnosti - vrátit se do Liberce, zůstat s mámou, nebo zůstat v Praze. Já jsem ale chtěla žít samostatný život. Zůstat v Praze se mi povedlo díky pomoci některých lidí z intru a z tranzitního programu. Hlavní bylo ale to, že jsem si šla za svým cílem a nevzdala to.

Tranzitní program mi pomohl dostat se do spolubydlení. Moje představy o svobodném životě se naplnily. Jestli vás tento medailonek zaujal, tak neváhejte a sledujte moje stránky. Víc si o mně přečtěte v mých jednotlivých článcích. 


Blíží se Vánoce, tak jsem se rozhodla napsat o tom, jak nakupuji dárky. Já už nakupuji dárky od poloviny listopadu, mám velkou výhodu, že vím většinou, co mám koupit za dárek, nebo mám představu, co by se ostatním líbilo. Jako každé Vánoce se snažím aspoň nějakou drobnost koupit všem. I když se to mámě nelíbí, tak už si na to...

Nevím, jak se to stalo, ale já už jsem to tady nakousla, tak ještě jednou a trošku dopodrobna. Když jsem šla do spolubytu, tak jsem si musela uvědomit co a kdy budu dělat. Protože lidi na vozíčku, nebo lidi s nějakým handicapam většinou mají svůj den naplánovaný.

O Helence

11.11.2021

Helenku jsem potkala v prvním ročníku na střední škole v Praze. Já jsem si poprvé myslela, když jsem ji viděla, že je to nějaká studentka, protože byla hodně mladá a vypadala, a furt vypadá, jako holčička. S Helenkou jsme si začaly hned rozumět. Naučila jsem ji se zvedákem, a všechno, jak se mnou pracovat.

Když jsem byla mladší, vždycky jsem si chtěla najít partnera a mít děti. Každý si myslí, že někoho potřebuje po partnerské stránce i já jsem to takhle měla, i já jsem se toho trošku bála být sama do konce života, ale teď si to užívám. Nemusím se nikomu zpovídat s kým a kam jdu, čekat na někoho, kdo si na...