Vybojovaný odchod do Prahy

Každý člověk pracující v sociálních službách, musí alespoň trošku vychovávat lidi, které má na starost. To v souladu s kodexem, který je součástí ústavních pravidel. Marie dobře věděla, že to u mě docela dobře nepůjde. Každý všední den se muselo odejít do školy nebo do dílen. Já jsem chodila do školy, ale když začaly prázdniny, tak mě chtěli dát na čtrnáct dní v červenci a v srpnu do dílen. Jenomže tam se dělaly košíky, keramika a malování, což není nic pro mě. Nechtěla jsem tam jenom sedět a koukat do zdi. Byla jsem tedy nějakou dobu na baráku, kde dopoledne byla jenom uklízečka. Nikomu se to nelíbilo, dokonce ani Marii. Snažila se mě tam dostat, jenomže jsem řekla, že tam prostě nepůjdu. Nebaví mě to tam, budu radši sedět doma, než být v dílnách. Měla jsem jeden rok na to si říct, co budu dělat ten následující. Buď půjdu na další školu, anebo nástup do dílen. To jsem ale fakt odmítala. Začala jsem tak uvažovat o dalším studiu, chtěla jsem se hlavně někam posunout a už jsem neměla chuť zůstávat v Liberci v ústavu. Školy pro postižené jsou jenom v Praze, Brně a Liberci. Já už jsem dřív chtěla do Prahy, tak jsem si tam vybrala obor Sociální činnost s maturitou. Tuto zprávu jsem hned oznámila Kačence, která se se mnou začala připravovat na přijímací zkoušky. Pracovaly jsme na tom něco málo přes rok. Díky trpělivosti a podpoře Kačky a Marie jsme to zvládly. Kačka byla se mnou dokonce i na přijímačkách. Ty jsem udělala, dokonce jsem měla nějaké body z matiky, ale to asi jenom díky mojí dobrý logice. Mámě jsem o svém studiu řekla těsně před přijímačkami, protože jsem věděla, co nastane. Věděla jsem, že s tím nebude souhlasit. Myslela si, že je pro mě Liberec to nejlepší. Mohla jsem tam být furt, i když jsem byla třeba nemocná. Mamka si zkrátka nedovedla představit, jak budu sama někde mimo Liberec. Začala mi proto říkat: "Vždyť v Liberci máš všechny lidi tady ráda" a celé mi to rozmlouvala. To byla samozřejmě pravda, ale já jsem se chtěla posunout k samostatnosti a hlavně jsem chtěla studovat. Tak jsem se s mámou i hádala o tom, že to potřebuji vyzkoušet. Netušila jsem, že ale přijde babička, která to snášela daleko hůř. Říkala mi, ať to nedělám, že to jenom můj výmysl. A mám zůstat v Liberci, nebo být s mámou doma. Ta mě bude hlídat, že přece nemůžu být někde sama a tak dále. Když už to máma pochopila, nebo spíš pochopila, že s tím nic neudělá, tak začala být přívětivá. Řekla babičce, ať mě nechá být. Když byla ale máma v práci a hlídala mě babička, tak ta mi neustále promlouvala do duše. Slyšela jsem, ať to nedělám, ať zůstanu v Liberci a jdu třeba do zařízení v Děčíně. Hlavně ať nechodím do Prahy. Říkala mi to do té doby, než mě dokázala rozbrečet. Máma mě pak bránila, ať mě nechá, že to nemá cenu. Pokud jsem se rozhodla, že do Prahy půjdu, tak půjdu. A tak jsem šla a jsem v Praze.