Hranice

Každý z nás má svoje hranice a tenhle článek bude napsán na popud mé známé, když jsme se bavily o tom, proč nejezdím vozíkem úplně sama ve městě a tak.

Vím, že téměř každý z vás si bude říkat, proč ta holka nejezdí sama. Já na to hlavu mám, ale tělo si dělá, co chce. Mám takzvaně samovolné pohyby, kde mi třeba samovolně vystřelí ruka, noha a je to nekontrolovatelný pohyb. Takže ten první důvod, úplně ten nejvážnější problém je, že bych vozík vlastně nedokázala pustit, protože já, když jsem v klidu a třeba máma za mnou přijede do Prahy, tak jdeme do parku a když máme čas a tak, tak se projedu sama. Ale trvá mi to dostat ten pohyb a postoj ruky pod kontrolu. A když ho dostanu, tak je riziko, že ten ovladač nepustím, protože ruka se dostane do křeče a nedá se s tím nic dělat. A jestli máte jiný názor tak já vám ho neberu, ale i já mám své hranice, přes které to nejde přejít. A tím druhým důvodem je, že kdybych měla sama jet po městě, tak za budu doma třeba za týden, nebo i déle 😊. Ale to by nevadilo ...

Jedna hranice je, o které teď píšu a druhá je nedodělaná maturita, kterou ani kdybych se postavila na hlavu, tak ji prostě neudělám. Já se můžu sebevíc učit a nic.

Když mi bylo mezi dvanácti a patnácti, tak jsem postoupila operace rukou, které jsem chtěla já, protože jsem chtěla dělat všechno sama. Jiní lidi po operacích rukou se třeba napijí, nají, ale není tělo jako tělo. Já aspoň ovládám lépe telefon a jsem schopna popojet vozíkem.

Já vždycky říkám, že žiju jiný život v cizím těle, protože moje teta říká, kdybych chodila, tak bychom ji již neviděli ... a má velkou pravdu 😊. A tím bych chtěla říct, že i když nezvládnete nějaké věci, protože nemůžete, ale zvládnete spoustu dalších jiných věcí, které třeba jiný nezvládne.

A taky se říká, že každý člověk je originál, že nějaký člověk nemůže žít váš život a vy zas ten jeho. I kdybyste sebevíc chtěli. Takže dneska byl zase článek z těch vážnějších.