Holčička, která mi přirostla k srdci

Když mi bylo 14 let, tak k nám do rodinky přijali šestiletou holčičku. Nikdo nám dopředu neřekl, že ji k nám přijmou. Bydlela se mnou na pokoji. Jmenuje se taky Kristýnka a tak jsme jí říkali Týnka. Týnka nemá jednoduchej osud. Má nemocné srdce, epilepsii a má taky oční vadu. Navzdory tomu, že je na úrovni malýho dítěte, tak je moc šikovná a hodná. Týnka se naučila úplně bezvadně fungovat mezi téměř mezi všemi dospělýma holkama. A teď Vám řeknu, proč to vlastně píšu. Když Týnce bylo dvanáct let, tak vedení ústavu rozhodlo, že pro ni bude lepší, když se přestěhuje mezi menší děti, který vůbec neuměly mluvit. Nikoho nezajímalo, že Týnka mezi námi šest let vyrůstala a že se naučila fungovat úměrně k věku svých kamarádek na rodince. Byla s ní strašná legrace. A když Maruška šla za vedením, že s tím nesouhlasí, tak jí řekli, že není problém u klientů, ale u personálu a že je její názor nezajímá. Teď chci vyprávět o všem, co jsme zažili.

Týnka měla ráda čudlíky a všechno, co se blýskalo, Tak přišla i na to, jak se ovládá elektrický vozík. A tak na něj furt chtěla sahat, až jsme jí to nakonec zakazáli. A jak, jsme jí to zakázali, tak tím víc jí provokoval a měla z toho hroznou srandu a vždycky na mě zkoušela, jestli to může ovládat anebo ke mně přišla a popojížděla se mnou. Naučili jsme jí, když šla na vozík, tak vždycky dostala plácnuto přes ruku. A já osobně jsem jí naučila, aby si to uvědomovala a dávala si pozor a taky sama přes ruku. To byste nevěřili, z čeho taková holčička může mít takovou radost. Mohla se o mě starat, třeba mi podložit nohy, otočit na bok nebo mi dát vysmrkat nebo mi dát dejchnout. Z toho měla měla fakt neuvěřitelnou radost a říkala mi Kikino anebo Kikináči. Ale taky pěkně uměla zlobit. Třeba nechtěla spát, říkala, že prostě nejde spát. Čím byla větší, tím větší jsme byli parťačky. Vždycky věděla, že jde večer Ulice a tak za mnou přišla do postele. A pěkně mě tam zmordovala. Dokonce mě koupala, prostě chtěla dělat to co všechny holky. Ale když Verunka s Janou a Editka odešli na mateřskou a nový práce, tak zůstala s námi jenom Maruška. Potom nastoupil nový personál, který zjistil, že je s Týnkou víc práce a tak jí zavírali do pokoje a byli na ní hnusný. Nakonec jí přestěhovali úplně pryč. Tak toho dosáhli a mě se to nelíbilo. Řekla jsem si, že chci studovat a pomáhat, tak jsem šla studovat sociální obor. Kdybyste viděli, jak jsem z toho byla a stále jsem špatná. Já jsem se odstěhovala do Prahy a Týnku přestěhovali od září na jinej barák. Určitě si myslíte, že jsem byla smutná, že jsem dorazila do Prahy, ale ti vůbec ne. Já jsem byla smutná, že malý dítě odvedou někam, kde bude mezi nemluvícíma dětma a že teď zaostane a nebude mít takový vývoj, jaký měla mezi námi. A taky jo. Teď je zase u Marušky a je jí teď osmnáct a už prý s ní není taková sranda, protože byla stále na pokoji a už si na to zvykla.