Déšť za všechny prachy

Budu vám vyprávět, se mi stalo, když nám v Praze opravovali byt a já jsem musela odjet k mámě domů. Cesta do Děčína proběhla dobře a já říkám v autě mámě, půjdeš se mnou do cukrárny, vezmeme Jeníčka s Magdou a babičku, protože zrovna ten den bylo hezky. Tak se mi nechtělo sedět doma, i když se mámě nechtělo, tak jsme nakonec šli. Ale ještě že jsem šly, jelikož už bylo naplánované, že po tu dobu, co budu doma, půjdeme k doktorům.

Jenomže druhý den jsme šli na krev, protože jsem se potřebovala zaregistrovat u nového praktického doktora, ale to není ten hlavní důvod proč o tom píšu. Každý z nás se musí pohybovat jak na suchu, tak ve vodě, "v jakýmkoliv počasí", ale když máte elektrický vozík, tak samozřejmě elektrický vozík je spravený na déšť, ale musí mít v pořádku těsnění. Ten jsem v pořádku neměla, a ten den, co zrovna pršelo, jsme šli na tu krev a pak jsme šli na registraci k doktorovi. Přišli jsme tam, byla úplně plná čekárna, dokonce i na chodbě. Tak jsme si tři hodiny pěkně počkaly a když jsme si myslely, že půjdeme na řadu, tak mě máma chtěla otočit, aby pak mohla rovno najet do ordinace, ale ani jedna jsme netušily, že když máma zapne vozík, ten bude jenom blikat a nepojede. Tak jsme zahájili akci hledání příčiny, co se stalo, jestli náhodou neteče deka, která byla úplně mokrá. Nebo jestli jsem něco omylem nezmáčkla, jestli je suchý ovládač, anebo jestli se sám nezamknul. Protože některé vozíky mají takovou funkci, když pojedete kolem něčeho magnetického, nebo když někdy kolem vám může být magnet, tak se ten vozík tváří, že funguje, ale že je zamknutý, je to proti krádeži. Máma volala pánovi opravářovi, co má s tím dělat, nebo se ho zeptala, jestli neví, co to může být. Tak jsme vyzkoušeli všechno, co se dalo. Pak máma byla na zhroucení a chtěla začít brečet, já jsem ji ale řekla, ať nebrečí. Jelikož opravář z firmy, od které mám vozík, je až z Prahy, tak nám popřál hodně štěstí, protože jestli si myslíte, že zavoláte, opraváře a on za vámi přijede hned, tak to opravdu nefunguje. Tak máma chvíli přemýšlela, jak mě dostane domů, nebo jak vyzvedne doma auto, kde mě třeba nechá tu chvíli, ale to nic neřešilo, protože elektrický vozík má většinou přes metrák, tak by ho máma ani nedostala sama do auta. Jeden kamarád byl doma, ale nemohl nás zachránit a můj táta byl v práci, tak mámu napadlo zavolat kamarádům, který mají velké auto, jelikož mají taky holku na vozíku a zároveň je jeden z mála, který mě vezme do náruče. A ti kamarádi známe hromadu let z lázní. Ale to znamenalo, že stejně byla otázka, jak mě máma doveze ven.

Každý elektrický vozík se dá přepnout na mechaniku, ale je to hrozně těžké, takže to je jenom na to, popovézt mě na rovině a ne ven, ale bohužel jsme museli vyjet ven a v čekárně byla nejhubenější paní, tak mámě pomohla odtáhnout mě ven.

Ale přicházela další otázka, jak budu fungovat doma, ale toho nebylo málo, tak druhý den jsem musela odjet na maturitu do Prahy, protože to byl můj poslední pokus, takže máma sehnala takový starý elektrický vozík, který byl tak starý, že ani do kopce nejel a byl 10 min nabitý a hned se vybil. Byl naprosto obyčejný, takže byl určený jenom na to, aby mě máma převezla jenom k auto, a na to, abych napsala test z maturity. Takže jsem normálně seděla jenom v autě, kde jsem snídala a měla aspoň komfort.

Ale stále jsme nevěděly, co s tím vozíkem je, tak jsme jely v pondělí do Prahy, aby se na to vůbec opravář podíval. Myslely jsme si, že to bude jenom nějaká blbost, třeba špatně zapojený kabel, nebo prostě něco jednoduchého a ne, že nám řekne, že mi odešel ovládač, že mi zkratoval, protože mi praskla gumička na těsnění. Řekl nám, buď mi dáte 20tisíc, nebo budete čekat až vám pojišťovna schválí opravu.

Máma mu řekla, že je nemá a když se ptal, jestli chceme vozík zpátky, když nejede, tak mu máma řekla, že jo, že musím na něčem aspoň sedět. Abych měla opravený vozík a mohla normálně fungovat, tak mi půjčil peníze táta a pojišťovna nakonec opravu vozíku schválila.

Teď vám něco řeknu, ale neberte to jak stěžování, abyste věděli, jak to chodí a abyste pochopili opraváře čehokoliv. Když mi ten opravář přines nový ovládač, tak nám říkal, buď nám to opraví dřív, ale má nejisté peníze, takže to bude v tomto případě na dobré slovo, protože jak určitě všichni víte, tak tyto pomůcky jdou přes pojišťovnu. A když se něco s námi stane, jako třeba když tady již nebudeme, nebo budeme natolik nemocní, že nějakou pomůcku nebudeme moct používat, pak ji musíme vrátit. Stal se takový případ, že ten pán pomoh jedné paní, a že pak mu to zaplatí, ale bohužel později to nešlo, protože paní umřela. A co si budeme povídat, nikdo nezaplatí něco cizího, takže cokoliv, co opravář nakoupí a použije dřív, než dostane poukaz od pojišťovny, tak to musí zaplatit ze svého, což vůbec není levná záležitost. Tak jsem vám to chtěla jenom říct, abyste věděli, jak to doopravdy chodí, že to není sranda.